Zprávy

Povídání s Milanem Čechem, šéfem našich rozhodčích

Míla Čech střílí branky za Sokol Bělá, ale zároveň má na starosti všechny sálovkářské rozhodčí v našem kraji. Je to pohodový kluk, ale zároveň si dokáže sjednat respekt. Povídali jsme si o obou jeho sálovkářských kariérách - hráčské i soudcovské, a nezapomněli jsme i na jeho syna Milana, který následuje svého tátu.

Mílo, byl si dříve sálovkářem nebo sálovkovým rozhodčím?

Sálovku jsem začal hrát dříve, jako doplňkový sport vedle házené. Na pískání jsem se dal asi po 10 letech hraní. V té době chyběli rozhodčí, Jirka Jedlička se mne zeptal, a já začal pískat. Dobře si pamatuji dobu, kdy jsme si to pískali hráči navzájem, to bylo něco. Každý se snažil pískat tak, aby nepotopil svoje mužstvo a taky to podle toho vypadalo. K fackám nebylo daleko.

Jsi již dlouhá léta šéfem rozhodčích našeho kraje. Jak hodnotíš své ovečky, souhlasí vyhlášení nejlepšího rozhodčího po každé sezóně i s Tvým názorem?

Jasně že souhlasí. Je to podle vyhodnocování po každém kole od všech týmů. Někdy samozřejmě panují emoce, ale sledování je dlouhodobé, takže to hodnocení nijak moc nezkresluje. A se svými ovečkami jsem velice spokojen, patříme mezi nejlepší rozhodčí ve federaci.

Je těžké získat nové adepty pro řízení našich soutěží?

Je to docela těžké. Oni se rozhodčí docela dobře kritizují, ale když řekneš nějakému hráči, který nejvíc křičí, ať si to jde zkusit, tak se nikomu nechce. Jsme rádi za každý „kus“. Máme mezi sebou totiž fotbalové rozhodčí, kteří pískají až od listopadu a jen do února. Pak jsme tam i aktivní hráči, takže nemůžeme pískat soutěž, kterou hrajeme. Tak těch rozhodčích zase až tak moc není. Jirka je vždy na nervy, zda nás dá na turnaj dohromady. Ale zatím to vychází.

Bylo již nějaké celostátní školení rozhodčích, budeme se muset připravit na nějaké změny v pravidlech nebo dokonce nějaké novinky?

Školení probíhá až někdy po prázdninách, ale zatím o žádných změnách či novinkách nevím. Bylo by dobré, kdy by si pravidla povinně přečetli všichni, protože mnohokrát pískneme něco, co hráči vůbec neznají a pak se zbytečně čertí. Kdo z těch našich asi 350 členů pravidla četl? Odhaduji to tak maximálně 20, což je opravdu málo. Chceš hrát sálovku? Tak si nejdříve pročti pravidla. My musíme pravidelně na školení, píšeme testy, postřehovky. To pak uplatňujeme na turnajích a hráči, protože neznají pravidla, se diví a nás poučují. To pak mám chuť píšťalku zahodit a seknout s tím. Což platí také vždy po sezoně, i teď. Rozhoduji se, zda budu v pískání pokračovat.

Budou mít v příští sezóně naši rozhodčí zastoupení i v celostátní lize?

Myslím, že ne. Je to náročné na čas i na psychiku. Já ji pískal před několika lety a není o co stát. Naposledy ji pískali Dušan Uher s Vencou Sejkem, mimochodem velice dobře, je o ně zájem, ale jsou zaneprázdněni prací. Takže asi nikdo.

Jako většina z Tvých mužů s píšťalkou, kteří hrávali nebo ještě aktivně hrají sálovku, i Ty stále střílíš branky za Sokol Bělá. Je to Tvůj jediný tým, za který si hrál, nebo se Tvá kariéra protnula i s jinými mužstvy?

Jak jsem na začátku říkal, sálovka byla vedlejší sport. Dlouhá léta jsem hrál vrcholově házenou a sálovka byla na zvýšení kondice. Nejdříve jsem začínal v Kovošrotu s Jardou Bulínem, Jirkou Kvačkem, Honzou Schulzem a jinými. Pak jsem přešel do Desty, kde jsem se potkal se Smolíkem, Litochlebem. Pak jsem přestoupil do tehdy našeho nejlepšího týmu okresu a kraje Bělá, kde jsem doposud.

Jak dlouho již válíš sálovku? Vedeš si svojí soukromou statistiku o odehraných zápasech, vstřelených brankách, nahrávkách, obdržených žlutých, modrých či červených kartách? Nebo je někdo v Sokolu Bělá, kdo by tyto statistiky vedl?

Já si osobní statistiky nevedu, nedělám sport pro to, ale protože mě to baví. Ale u nás v týmu vede statistiku Jirka Jedlička, ten má ve svých notesech vše. I mé jediné vyloučení. To si budu pamatovat stále. Na jednom vánočním turnaji do nás pořád zajížděl jeden ožralý voják na opušťáku, šel si proti nám zahrát, hrůza, opravdu šlo o zdraví. Tak jsem mu „ručně“ ukázal, že takhle teda ne. Já byl pak vyloučený a on už nehrál.

Pomáhá Ti v rozhodování i ten fakt, že jsi aktivním hráčem?

Pomáhá, docela hodně. Dokážu rozpoznat emoce, když někdo nadává, protože něco nevyšlo. To přehlížím. Ale pokud někdo nadává i pak, to už má smůlu. Jestli to dělá na velkém fotbale a dovolí mu to, prosím. Tady na sálovce to nebude, to vštěpuji našim rozhodčím před každým turnajem. Snažím se nechávat hře spád, ale někdy toho hráči zneužívají a pak musím „přitvrdit“. Možná se to někomu nelíbí, to se nedá nic dělat, jiný už nebudu.

Soudcuješ radši vyhecovaná utkání, kde se bojuje o každý metr palubovky nebo máš radši ty poklidné zápasy, kde je prakticky od začátku rozhodnuto o vítězi?

Je mi to jedno, jen když hráči chtějí hrát fotbal. To se píská opravdu jinak. Teď jde jen o to, jestli to jen vyhecovaný zápas nebo vyhecovaní hráči, kteří mají rudo před očima. Jsou i takové zápasy a ty se snažíme nějak kočírovat, aby se to nepopralo. Zatím to snad vychází.

Tvůj syn Míla se potatil a v uplynulé sezóně začal rovněž pískat. Jak hodnotíš jeho první ročník jako rozhodcovský šéf a jako táta, jde-li to nějak rozdělit?

Myslím,že si vede docela dobře. Jasně, že se objeví chyby, je to začátečník, ale žádná velká chyba. Takže jako šéf jsem spokojený a jako otec i pyšný. Teď aby nezpychnul i on a pokračoval v tomto trendu.

Děkuji za rozhovor a přeji Ti do dalších sezón hlavně zdraví, chuť, přesnou mušku a bystré oko.