Zprávy

Brankářský mág s šibalským úsměvem

Kdo zná Petra Štěpničku, ví, že to je jeden z nejlepších Extraligových brankářů. Několikrát byl vyhlášen nejlepším gólmanem sezóny nebo byl členem „All stars“ týmu Extraligy. Je to i dobrý kluk, ochotný každému pomoci, stále je dobře naladěn a pro každou legraci. To vyplývá i z našeho rozhovoru, kdy na mých pár otázek vysypal odpovědi jako z rukávu a než rozhovor to je spíš takové Petrovo povídání. Doufám, že jeho pozitivní pohled na svět a stále dobrá nálada nakazí trošičku i vás…

Začal jsem hrát už jako svišť a to velký fotbal, tenkrát mne draftovali do Malšovic. Asi si mne všimli někde na ulici nebo na plácku mezi paneláky „hahaha“, nebo jich bylo málo a sháněli někoho do počtu. Hrál jsem pravou zálohu. Z Malšovic jsem se dostal do FK Březiny a tam pod taktovkou trenéra p. Mitreho jsem stále brousil po pravé záloze. V zápase s Benešovem jsem byl sestřelen nějakým brusičem, výsledek prošláplé koleno, potrhané vazy, urvané menisky, a konec kariéry na travnatém hřišti. Po nějakém čase jsem byl opět připraven ke comebacku, ale už ne na pažit, ale na parkety.
Tenkrát mne k tomu zlomil můj tehdejší spolupracovník Láďa Svěchota, z „Décéčka“ neboli dříve z Rozbušky. Vzal mne do Křešické haly a představil mne týmu. To jsem kluky z Dece viděl poprvé a hned mi padli do noty. Je to parta teď už správných chlapů, dříve mladých a pohledných fešáků, „hihhi“. Za ty roky jsme spolu bok po boku prožili mnoho dovolených, turnájků, svateb a narozenin. Prostě samá sranda. Je to tady v Děčíně jediný tým, co znám, že takto drží při sobě. Do tohoto super týmu jsem byl Ládíkem představen jako útočník. Několik sezon jsem hrával a i góly jsem dával, jenže čas od času se přihlásilo mé operované koleno a řeklo dost.!!
Jenže Já a bez sportu ? To nejde!! Tak jsem se přesunul do mé nynější svatině, do branky. Co na to říct? Pohodička, nemusím tolik běhat a honit se s těmi mladými „chrty“. Rok od roku jsem tužší a tužší, asi jako tři dny staré housky.
Občas ho vyndám a pošlu na půlku, myslím tím merunu „hihihi“. A jestli mi to jde?? To musí posoudit útočníci. Jedno vím ale jistě, že mne to v té kase pořád baví. Prostě jsem na stará kolena našel zase své místo a to je pozice gólmana.
Úplně nejvíce mě ale baví derby utkáníčka, protože pomalu v každém týmu je mnoho známých. To mne, jakožto milovníka srandy a recese, nenechává v klídku a vždy se rád s někým vsadím, nebo jen hecnu o nějaké to pivečko, protože sranda musí být. Před zápasem kamarád, při zápase soupeř, a po zápase opět kamarád, ať to skončí jak chce. Jde o to si s úsměvem zahrát a udělat si žízeň. Neříkám, že mi je jedno, když se prohraje, to néé, mám rád vítězství a udělám pro něj vše, co pravidla povolují ,,hihihi“. Ale pokud dostaneme klepec, je to ponaučení pro příští zápasy.
Nesleduji tabulku. Na první místo v tabulce je hezký pohled i ze spodu, ale bolí za krkem, a to nás v Décéčku bolí dost často „hihihi“. Možná, kdybych něco chytil navíc, tolik by krční páteř nebolela „hihihi“.
Na otázku“ideální sestava“nejde odpovědět jinak než že Jamajka Děčín (to je futsalový tým, jehož hráči jsou kamarády, ale sálovku hrají každý v jiném týmu, tak si chtěli zahrát alespoň nějakém týmu společně – pozn. autora). Buďte rádi sálovkáři, že Jamajka hraje jen futsal. Veeendyyyy, děkuji za otázky a snad mé odpovědi jsou dostatečné, nemyslím za 4 „hihihi“.

I já děkuji za vyprávění a přeji ještě mnoho sálovkových let v brance a co nejmíň obdržených gólů v Tvojí síti.